55. MFF Červený Kostelec 2009
Středa 19. srpna
Ve dnech 19. - 24. srpna se v městečku Červený Kostelec konal 55. ročník Mezinárodního folklorního festivalu. A soubor Ratiškovská Dolina měl to štěstí, aby se ho mohl zúčastnit a předvést tak v severních Čechách krásy našich krojů a tanců. Jak to teda všechno probíhalo? Ve středu 19. srpna jsme vyrazili tradičně "od kina", stavili jsme se do Hovoran pro cimbálku Cangla (skoro jsme přejeli primášku Marušku) a frčeli jsme si to směrem na Hradec Králové. Brzo bylo v autobusu ticho, protože většina členů usnula únavou, asi to bylo předešlým nočním chystáním krojů, smažením řízků, a tak podobně. No ale po poledni už nám sluníčko nedalo spát, celý autobus ožil, vytáhlo se něco dobrého na pití a začaly se ladit hlasivky. Ani jsme se nenadáli a už jsme vysedali v Náchodě, kde byla naše ubytovací základna. Ledničky se rozjely naplno, aby pěkně vychladily víno, a my jsme se vydali vstříc našemu prvnímu festivalovému vystoupení.
Nedočkaví jsme naskákali do autobusu a zkušený řidič Mirek Koštoval nás dopravil až do oné Mekky světového folkloru (hned po Strážnici :-D)-
Červeného Kostelce. Tam nám byla přidělena místnost na převlékání v místní ZUŠce, tu jsme si hned upravili k obrazu svému, abychom se mohli pohodlně obléct do krojů a vyrazit do přírodního areálu, kde už netrpěliví diváci čekali na slavnostní zahájení festivalu. Na pódiu se sešly téměř všechny soubory (kromě některých opozdilců, kteří cestovali přes půl světa a nestihli dorazit včas nebo zabloudili) a pětidenní kolotoč písní, tanců a hudby mohl začít. A začal hned ve středeční večer, pěkně zčerstva, jak se patří. Na jevišti předváděly své kulturní dědictví soubory z Itálie, Chorvatska, Baskicka, Kapverdských ostrovů, Polska, Turecka,
Řecka, Číny a Slovenska. I my jsme přispěli svou troškou do mlýna a zatančili jsme skočné, zazpívali verbuňky, holky "zakaričkovaly" a juchú
nakonec. Publikum už bylo od předchozích souborů pěkně nabuzené, tak jsme se setkali s bouřlivým potleskem. S vidinou teplé postele jsme se
vyslekli z krojů, a rázem jsme jsme zjistili, že tímto dnešní večer ještě nekončí - jsme tu přece z různých koutů světa a musíme se navzájem
poznat - čeká nás ještě seznamovací večírek v místní sokolovně. Jestli bylo zahájení festivalu bouřlivé, tak seznamovací večírek byl uragán.
Přeplněná sokolovna byla svědkyní temperamentních jihoevropských tanečních kreací, živelných afrických rytmů i našich středoevropských
zábav. 
Každý soubor se snažil naučit ostatní účastníky něco ze svého repertoáru, každý se chtěl blýsknout svou ... perličkou. Návrat na
ubytovnu probíhal v pozdních nočních hodinách, zábava pokračovala ještě na pokojích, když někteří z nás šli spát, potkávali na chodbě jiné,
kteří už ráno vstávali :)
Čtvrtek 20. srpna
Čtvrteční ráno bylo krásné, v pokojích se vznášela vůně nejrůznějších destilátů - to jak jednotliví členové prováděli ranní hygienické rituály. Protože máme představení až ve večerním programu, je nám nabídnut výlet do Adršpašských skal. Jede s námi i naše pečovatelka Lucka Bornová, a to je dobře, protože bez ní bychom asi ve skalách zabloudili. 
Cestou z Náchoda do Adršpachu projíždíme vesnicí Stárkov a nesmíme si nechat ujít společné foto u dopravní cedule označující začátek obce - všichni stárci, současní, bývalí i ti nastávající. Přes poledne procházíme nádhernými pískovcovými sceneriemi, míjíme potůčky a vodopády, kocháme se krásou skal, které během tisíciletí vytvarovala příroda do neuvěřitelných tvarů. Na ubytovnu se vracíme příjemně unaveni, ale hned nás probere zpráva, že za hodinku musíme být nachystaní k odjezdu do Kostelce - večerní vystoupení se blíží. Přijíždíme do Kostelce, absolvujeme rychlooblékací kurz do kroje od instruktora Tomáše Kotáska (tento borec neustále zlepšuje svůj osobní rekord, pokud dočtete až do konce článku, dozvíte se jeho rekordní čas), holky se navzájem drůží a obhlédají si suknice, jestli je všechno v nejlepším pořádku, "aby nás babičky nepomlúvily, až nás uvidí na fotkách". 
Večerní vystoupení je náročné, střídáme se v krátkých vstupech se slovenským souborem Vranovčan - máme naplánovány čtyři pásma, každé asi v délce patnácti minut. Po společném programu je nám odměnou potlesk obecenstva a možnost uvolnit se při volné zábavě, kdy tančí na podiu všichni učinkující a berou si k tanci i sedící diváky z obecenstva. Když po druhé hodině ranní přijíždíme na ubytovnu, výstup do čtvrtého patra, kde máme postele, se najednou zdá býti tím nejnáročnějším úkolem dne...
Pátek 21. srpna
V pátek ráno se probouzíme vyspinkaní do růžova, ale ne všichni. Trenýrky zavěšené na chodbě a prázdné postele svědčí o tom, že ne každý našel v noci své místo na spaní. Zatoulanci jsou ale po chvíli hledání v pořádku nalezeni a během chvíle už zase všichni sedíme v autobusu a odjíždíme do Ratibořic - Babiččina údolí, kde máme předvést upoutávkové pásmo, lákající přítomné návštěvníky na hlavní program do Červeného Kostelce. 
Přestože se převlékáme jen do obyčejných krojů - holky plátěné rukávce, kluci třaslavice, během prvního tance jsme promočení do niti, takové je dnes horko. A to se nám zdálo, že kolegové z Kapverd tančí a zpívají jakoby nic - no, došlo nám to až za chvíli - vždyť oni jsou z rovníku na takové teploty zvyklí :) Uvaděč nás představí jako soubor ze vsi Ratiškovská Dolina, tak se smějeme a navíc nejede mikrofon, tak to oznamujeme zvukaři a ten nechápe a ptá se: "Kam že by ten mikrofon měl jezdit?"
Po vystoupení se jdeme podívat na výstavu dravců a holky se v krojích fotí s velkými ptáky - sýčkem, výrem, puštíkem a kalousem. V Kostelci absolvujeme krátké vystoupení v městském parku, kde předvádíme skočné, klobúkový a korytňanské, abychom přihlížející domorodce nalákali na podvečerní program, kdy bude mít před námi desetiminutový vstup i samotný vojenský umělecký souboru Ondráš. Potkáváme kosteleckého starostu pana Petra Mědílka, který ví co se sluší a patří analeje nám dobré vychlazené slivovice.
V šest hodin večer prezentujeme naše tradice na kosteleckém pódiu v hlavním programu, hlediště je zcela zaplněné a diváci nás odměňují vřelým potleskem. V zákulisí nám celou dobu drželi palce (a často i pomáhali zpívat) vedoucí Ilona, Hanka a Slávek, a tak s nimi teď probíráme jejich dojmy z vystoupení. Zpětná vazba je potřeba, ono je vždycky na čem zapracovat. V plánu je ještě volná zábava, kterou máme mít dnes na starosti my, ale protože se žene letní bouřka, je tento program zrušen. Nám to vůbec nevadí, možná právě naopak, aspoň můžeme dnes dřív na ubytovnu a uděláme si zábavu podle svého.
Sobota 22. srpna
Sobotní budíček v sedm hodin byl marný. Nikomu se nechtělo z vyhřátých postýlek. Špatné. Navíc nám naše průvodkyně Lucka sděluje, že si italský soubor z druhého patra naší ubytovny stěžoval na řecký soubor (ubytovaný ve třetím patře), kvůli rušení nočního klidu. Řekové ale už v deset večer spali, takže bylo odhaleno, že jsme byli v noci malinko hluční my, ubytovaní ve čtvrtém patře :) No svět se pro jednou nezboří, příště se polepšíme :).
V devět hodin ráno už jsme připravení v Kostelci, kde bude na hlavním pódiu sloužena slavnostní mše svatá. Kvůli mezinárodní účasti byla mše překládána do angličtiny a z důvodu hojné účasti nevyspalých a zívajících italů dokonce přítomný kostelecký kaplan mluvil jejich rodným jazykem. Mše byla hudebně doprovázeno přítomnými soubory, takže i nám bylo dopřáno zazpívat ke slávě boží píseň, kterou nás neznabohy naučil Robin Moravčík narychlo v autobuse - Madona. Při přijímání se za zvuků cimbálu nesly přírodním areálem slova písně: "Madono, dobrá Madono, je krásné tvým dítkem být, v tvých rukách, dobrá Madono, svůj život já chtěl bych skrýt."
Po obědě jsme si dali odpočinek, Katka Uhlíková si zahrála s italským souborem na housle a protože pršelo, připravovali jsme se na odpolední soutěžní vystoupení. Každý soubor si připravil desetiminutové pásmo, se kterým pak vystoupil v kosteleckém divadle a pro velkou účast ještě i v sokolovně. Diváci měli poté až do nedělního odpoledne možnost hlasovat, který soubor na ně udělal největší dojem. My jsme si vybrali netradiční vojenské pásmo, které je narozdíl od ostatních prvků našeho repertoáru smutné, čímž jsme mezi ostatními rozveselenými grupami vynikli. Sice jsme soutěž nevyhráli, ale útěchou nám byl pochvalný článek ve festivalovém oběžníku, který napsala jedna z divaček (příjemným zpestřením festivalu byly krátké články vycházející každý den ve specíálních festivalových novinách. Obsah těchto novin tvořili jak účastníci festivalu, tak diváci). No a sotva jsme po dvou vystoupeních doběhli do šaten, převlékli se a šli na večeři, už jsme zase stáli v parádních krojích na hlavním pódiu a předváděli naše nejlepší tance. Konal se totiž slavnostní sobotní galavečer s přehlídkou vybraných souborů. My jsme měli nachystané pěkné svižné tance jako boršické, korytňanské, nějaké ty skočné, kluci zaverbovali a holky se vytáčely v kolečku. Pak jsme ještě přidali pod šable a po nich straňanské tance. To už z nás pot jenom tekl, ale s radostí, že se všechno podařilo, jsme na závěr pro pobavení publika ještě předvedli klobůkový a hojačky, což vždycky zaručeně mezi diváky sklidí úspěch. 
A jak jsme byli rozjetí v té horečce sobotní noci, tak se nám ani nechtělo zpátky na ubytovnu. Nakonec jsme byli rádi, když jsme po půlnoci žuchli do postele, protože už vlastně byla neděle a všichni věděli, že je ještě před námi poslední vystoupení a dlouhá cesta domů.
Neděle 23. srpna
V neděli ráno už nás čekaly ty méně příjemné povinnosti, jako třeba balení, uklízení pokojů, hledání ztracených trenýrek a dopíjení zbytků. Vyrazili jsme opět do Červeného Kostelce - v programu byl slavnostní průvod městem. Procházeli jsme ulicemi, cimbálka Cangla hrála před námi, holky zpívaly a rozdávaly úsměvy, kluci mávali rúchama a cifrovali. U každého většího hloučku lidí jsme se zastavili a zatančili nějaký kousek, někde jsme i dostali po pohárku. Hlavní zastávkou bylo kostelecké náměstí, přímo před červeným kostelem. Tam jsme měli nejdelší představení, náměstí bylo kolem dokola úplně zaplněné. To se nám pak ani nechtělo odejít a přenechat taneční místo dalšímu souboru.
Ale čas byl neúprosný a i nám bylo naposledy dopřáno rozloučit se s diváky na hlavním parketu kosteleckého jeviště a spolu s ostatními soubory jsme naposledy zazpívali a zatančili folkloruchtivým divákům. Vedoucí festivalu, paní Iva Ceprová, nás na cestu vyprovodila tekutými dary a v její závěrečné řeči bylo znát, že poctivě odvedená práce se organizátorům festivalu vyplatila a tudíž nezanechala jedno oko suché a nejedno srdce nerozveselené.
V nedělních odpoledních hodinách nám tedy nezbylo nic jiného, než se naposledy rozhlédnout po tomto malebné městečku, naposled si nechat načepovat místní výborné pivo Krakonoš, koupit nějaký ten suvenýr, rozloučit se s novými přáteli, zamáčknout slzu, nasednout do autobusu a jet. Někteří ještě narychlo obvolávali své zaměstnavatele, že dorazíme domů asi později a že by po takovém 4 denním maratonu bodl odpočinek a denní volno. A dobře udělali, jelikož jsme i přes výborné řidičské schopnosti pana Koštovala nakonec dorazili zhruba ve 2 hodiny ráno.
Tím nám skončil nezapomenutelný životní zážitek. A co jsme si z něho odnesli? Že kolik je na světě národů, tolik je různých kultur a tradic, a že i když si všichni slovem úplně nerozumíme, tak se tancem, rytmem a zpěvem dorozumíme.
A na závěr ještě slíbený rekord v oblékání mužského parádního kroje – Tomáš Kotásek to zvládne za neuvěřitelné 2 minuty a 59 vteřin. Tož to teda klobúk dúle!!!! :-)